Jaké je to být vodou? větrem? Ohněm? Nebo zemí?
Nemůžu napsat, že jsem prozkoumala všechny živly, a byla nimi, ale můžu napsat, že jsem se aspoň letmo dotkla jejich podstaty.
Kdysi v pravěku jsem zahlédla videa Wima Hofa jak se noří do studených řek a ledových kádí, běhá polonahý po ledových pláních. Připadalo mi to v té době hodně bizardní, neuchopitelné a z jiného světa.
Ale před několika lety, když už se otužovala snad polovina vesmíru a já jsem s úžasem pozorovala svého bratra, který neohroženě v zimě lezl do studeného Hornádu, učinila jsem rozhodnutí, že to aspoň zkusím. Ale samozřejmě ne hned.
Začnu v létě pomalu a postupně, připravím se na podzim a pak na zimu. Takže jsem v létě byla o něco odvážnější, ale na podzimní koupání to nestačilo.
A opět jsem se potkala se svým bratrem, který jakožto nadšený propagátor otužování do mě toliko dlouze klavíroval, až jsem se uprostřed listopadu odhodlala vstoupit až po krk do jezírka, které bylo pokryté jemnou ledovou vrstvou. Byl to samozřejmě šok a mně se tam podařilo jenom vlézt a opět vylézt. Ale hned druhý a třetí den jsem to zkusila znovu.
Vrátila jsem se domů a spojila se se sousedkou, která v tom čase už provozovala zimní plavání. No a díky ní jsem vytrvala.
Ne jenom ten roku, ale i další a další………
Pokaždé, když přituhne, je opravdický mráz a na jezeře si musíme prosekávat díru, musím se hodně přemlouvat, abych do toho šla. Spíš to byla dlouhý čas, více otázka vůle, než skutečného uvolnění se do chladu.
V minulém roce ovšem došlo k průlomu, víc jsem dýchala, a už mi ten chladný šok nepřipadal tak šílený. V první moment, když vlezu do ledového rybníka, všechny centra chladu a bolesti pracují na svých 100%. (Kdyby mohli víc, určitě by to pro mě udělali). Ale když dýchám pomalu a hluboce, dál se soustředím na svůj dech, stane se ten zázrak. Najednou se uvolním, přestanu se soustředit na chlad, zimu, mráz, led, bodavé jehličky a bolest a uprostřed těla mi začíná plát vnitřní oheň. Plně cítím, jak se ta zář rozšiřuje z mého středu na okraj, do periferií a dál do vody. Kdyby bylo možné změřit teplotu vody těsně nad povrchem mé kůže, přísahala bych, že ohřívám aspoň pár milimetrů vody kolem mého těla.
A tak dýchám a chvíli si to užívám a potom opět naskočí hlava. Všechna ta „centra nemožností“ a já musím z vody ven. Jsem červená, nádherně prokrvená, a je mi opět teplo. Musím dýchat dál, abych to teplo nezaplašila, než se obleču a dojdu k autu, přeci jenom je to kus cesty pěšky a venku je pěkný mráz.