„Svět je velký a o náhody v něm není nouze“
Koncem léta jsem vyjela s dětmi na chalupu za kamarády. Chalupa je veliká a kamarádi jsou hodně společenští. Takže, když za nimi člověk vyjede, potká se tam s dalšími společnými známými. Nikdy mu nehrozí, že by se tam unudil. Navíc se tam nenudí ani děti; vždy tam potkají tlupu spřízněných duší, které v dnešní době nepotřebují ke hře internet, sociální sítě a moderní elektroniku. Normálně běhají po lese, lezou po balvanech a věžičkách, střílejí z luku, hrají šiškové války. V lese plném borůvek, ostružin a hřibů najdou zábavu i náruživí sběrači. Prostě značka ideál.
No ale teď zpět k příběhu dechu………….
V téhle ideální konstelaci jsme tam trávili letní dovolenou a já protože jsem potřebovala dokončit a dopsat závěrečnou práci k ukončení facilitátorského výcviku, jsem tam měla i počítač, knížky o dechu a zuřivě jsem v každé volné chvilce něco psala. Psala jsem venku před domem v příjemném chládku nebo na sluníčku, podle potřeby. Všechny to zaujalo, protože toto není činnost, kvůli které se tam jezdí, a já jsem ve své psací činnosti byla velmi urputná. Občas jsem vypustila nějaké moudro z dechových technik, např. co všechno by se v ideálním případě mohlo zaléčit, přeléčit, oni mi to souhlasně odkývali a nechali mě tvořit.
Zrovna jsem dopsala rešerši knihy: Cesta ledového muže, která je kromě WHM metody plná informací o tom jak vědci zkoumali fenomén Wima Hofa, a vědecky prozkoumali a podložili proč a jak ovlivnit autonomní nervový systém, díky vědomému dechu na biochemické úrovni. A jaký by v tom mohl být potenciál v léčbě zánětlivých procesů.
A pak se to stalo……..
Přeskládavali jsme naštípané dřevo z velké hromady do dřevníku, když jedna účastnice téhle kratochvíle šlápla plnou vahou svého těla na kolmo trčící hřebík, lehce narezlý a bohužel si ho zarazila přímo do středu šlapky.
Hřebík byl dokonale zaražen v noze dobré 2cm, destička z které trčel nešla vůbec polehku oddělit od nohy a až při použití dostatečně velké síly se to povedlo. To už nastupoval šok, bolest, omdlévání…………………
Jelikož jsem podobnou situaci zažila asi tak před 10 lety, měla jsem lehký náskok před ostatními a tak trochu jsem tušila co bude následovat. A taky jsem měla největší lékárničku s sebou. A už mi běžel plán, co s tím. Kamarádku jsem vzala pod rameno, odvedla dovnitř a položila na zem. Noha řádně bolela až po koleno, brněla, začínala natékat červenět a těžkla. Rána pálila. Pročistila jsme ránu, jak nejvíc to šlo a podala i nějaká homeopatika a pak jsme se vydali na cestu dechu. (nutno ještě dodat, že kamarádka měla zrovna docela čerstvě přeočkovanou tetanovku)
Takže, co jsem to před chvíli dopsala o aktivaci imunity a protizánětlivé reakci? Wim Hofův dech jako vedená meditace; 30 nádychů a výdechů, hluboký nádech a pak hluboký výdech, zadržení dechů a ještě 2 krát zopakovat. V průběhu zádrže dechu si vizualizovala, jak se ji noha hojí, navozuje se stav buněčné imunity a bolest ustává, noha se zceluje.
Výsledek?
Noha přestala brnět a těžknout a bolest se soustředila jenom do místa probodnutí. Dokonce v průběhu dechu bolest necítila ani na šlapce. A tak jsme pokračovaly. Tentokrát dechem čtvercovým (nádech, zádrž, výdech, zádrž; všechno na 4doby) po nějaký čas, až úplně odešla bolest i ze šlapky. A pak jsme nohu zaledovali.
Odpoledne se dokonce vydala na procházku o berlích, které si tam donesl jiný účastník, kdyby mu náhodou odešlo koleno úplně. (Koleno bylo v stave před operaci.) Jak píšu výš, o náhody prostě není nouze………
Procházka to rozhodně nebyla krátká. Noha po ní opět trochu napuchla a zčervenala, ale do druhého dne byla úplně normální a bolestivá jenom na dotyk kolem místa probodnutí. Opět jsme dýchaly a další den znovu.
Na třetí den vypadala šlapka úplně normálně. Už ani nenatíkala, nečervenala. Došlápnout se sice nedalo, ale bylo možné se opřít o prsty, nebo polštářky pod prsty. Kamarádka odjíždí domů svým autem, nemá automat a při každém řazení musí sešlápnou děravou nohou spojku. Cesta i normálně trvá aspoň 2.5hod při bezproblémovém průjezdu. A není to po dálnici.
Ovšem noha je už natolik dobrá, že to zvládá. Ne že by to nebolelo při toliké námaze, ale dojela.
Chtěli byste mi říct, že by se to mohlo stát i bez vědomého dechu?
No, kontrolní vzorek nemám, ale ze zkušeností vím, že takový zánět a léčení poraněné tkáně probíhá mnohem dramatičtějším způsobem, trvá to celé mnohem déle, je to mnohem bolestivější, červenější, prostě jako zánět.
V dechu zatím pokračuje a experiment běží.