Za svým dobrodružstvím vyrážím někdy i hodně daleko a vždy je to mimo hranice mé komfortní zóny. Je v tom zvědavost, touha po novém poznání, posouvání mých osobních fyzických hranic. Je v tom adrenalin, ale i zdravý strach. Ale ze všeho nejvíc je to touha jít a odpovědět na to volání.
Takže tato má nezkrotná touha mě v zimě dovedla do Norska na ledové pláně Hardangerviddy. Je to království Elzy: plné ledu, sněhu a mrazu. Po ledových pláních se prohání vítr, sobi, losi, lumíci, norští běžkaři a kiteři. Je to i jejich království.
Tento rok jsem už mnohem víc tušila, co s tím drakem nad hlavou mám dělat, jak se s ním domlouvat, jak se mám usadit v trapézu, chytnout vítr a „letět“.
Hned jak se udělají „letové“ podmínky, nesmíš váhat. Rychle naskočit do lyžáků a lyží, roztáhnout svého draka, chytnout vítr a…… už letíš.
Tento rok jsem se i já stala větrem. Do té chvíle jsem jenom v tichosti a s přející závistí poslouchala zážitky ostatních kiterů, o tom létacím kouzlu a dlouhých přejezdech po nekonečných pláních..
Být větrem je stejně mystické jako být dechem.
Takže tomu jeden úplně propadne. Ale já, jakožto nezkušený nováček, ještě přesně nečtu vítr, jeho sílu, nezkrotnost, vrtkavost, zuřivost, a proměnlivost.
Takže já lítám, ve skutečnosti jezdím na lyžích s kitem nad hlavou a neposlouchám tu nevyzpytatelnou sílu, která s tebou může mrštit, když přestává být tvým spojencem a stává se tvým soupeřem
No a pak se to stalo. Asi jsem se někomu vyhýbala, nebo jsem jenom chtěla ubrat vítr, abych se otočila, ale nekoordinovala jsem dobře své pohyby lyží a kitu a tak jsem se jednou lyží zabořila pod sníh. V tom vítr cukl, vytrhl mi kite a já jsem letěla, nebo jenom částečné, protože ta jedna lyže byla přeci pod sněhem. V koleni to udělalo škub a já odhazuji kite.
Válím se na sněhu, vítr se pokouší strhnout odhozený padák (je spojený s mým trapézem pojistným lankem), ale nemá sílu se nafouknout a vím, že mé koleno není úplně v pořádku. Po počátečním šoku, se mi konečně podaří uvolnit nohy z lyží, přitáhnout kite a sbalit ho do batohu, aby nezlobil. Prozkoumávám škody napáchané na mém koleni. Začíná bolet a asi napuchá. Naštěstí můžu chodit, a tak ty 2 km k chatě dojdu na lyžích. Vím, že už do konce pobytu nebudu jezdit, ale naštěstí je to jenom 1 den. Píchám si akupunkturu, kterou nosím stále s sebou pro strýčka příhodu, leduji a dýchám.
Dýchám, ošetřuji se i po návratu domů, odlehčují kolenu a nesportuji. Diagnóza-natržený vnitřní postranní vaz a jeden z předních křížových. Koleno se v nějakém časoprostoru pomalu zotavuje, ale já už z toho začínám být špatná, že to tak dlouze trvá.
A potom přišel víkend Breathwork reatreatu. Dýcháme 4 dny intenzivně ráno, večer. A já mám čas jenom na sebe. Postranní vaz se úplně zahojil a přední se mnohem zlepšil. Není zatím na 100%, ale konečně mohu opět lézt a běhat.
A potom někdy později jsem se vydala na další cestu léčení, jenom přes zoom s Giten Tonkovem – biodynamický Breathwork. Druhý den jdu lézt a noha je najednou úplně silná, můžu dělat pohyby, které jsem měla omezené.
A v tom mi to došlo……………….můj křížový vaz je zaléčen.